01 Kvě Chci jíst, jen když mám hlad.

Setkávám se s názorem, že je jakýmsi ideálem dosáhnout tohoto stavu – jíst jen a pouze tehdy, když máme fyzický vjem hladu. Jako by jakákoliv jiná situace, v níž jíme, byla a priori špatná a nežádoucí, jakousi známkou naší nedokonalosti. Zkrátka zlozvyk, který je třeba odstranit. A já bych měla být tím, kdo s jeho odstraněním pomůže.

Uspokojení fyzického hladu (a tedy zajištění fyzického přežití naší tělesné schránky) je nepochybně primárním důvodem toho, proč vyhledáváme potravu. Je to vjem velmi silný, přehlušující mnohé ostatní – bez této jeho síly by nás kolikrát asi nenapadlo se najíst a zemřeli bychom. Je to i důvod, proč každý na příliš drastické nízkokalorické dietě nakonec „selže“ – protože jeho biologické nastavení funguje! Bojovat s pocitem hladu je asi stejné jako bojovat s pocitem nedostatku kyslíku, nakonec vás tělo přinutí se najíst – a to víc než dostatečně (pokud nejste jeden ze vzácných exemplářů, který přemůže pud sebezáchovy a rozhodne se vyhladovět k smrti).

Nemůžeme ale říct, že hlad je jediný (oprávněný) důvod k tomu jíst. Dokonce i zvíře, když dostane tu možnost, bude jíst pro jiný důvod – pro radost. A stejně tak to máme i my lidé. Potrava je pro nás jedním ze zdrojů životní radosti a potěšení. Přináší nám slastné pocity a také vzbuzuje asociace s bezpečím, láskou, péčí. Je tomu tak proto, že potrava je jednou z našich prvních životních zkušeností, ve formě mateřského či náhradního mléka. Kojenec ještě neumí rozlišovat – pro něj se potrava rovná všem jmenovaným pocitům. Jídlo = matka = bezpečí = láska = péče. Všechno je pak v pořádku. Odchází bolest a trápení, když je přítomno jídlo. Jak víme, je v tom skryté i nebezpečí – nadužívání jídla ve chvílích, kdy nás něco trápí namísto hledání jiných a účinnějších řešení, zejména pátrání po zdroji a odstranění našich potíží.

Zároveň ale nemusíme vylévat vaničku i s dítětem – na tom, že v nás jídlo vzbuzuje pocity potěšení, není zhola nic špatného. Budete snad kárat miminko za to, že má radost, když dostane napapat a že mu chutná? Naopak, všichni ho za to chválí, je to známka toho, že je zdravé a reaguje normálně. Kdy se to najednou otočí a potěšení z jídla se stane nežádoucím, až hříšným? Něčím, co by nemělo být?

Jídlo je také něčím, co nás pojí se společenstvím – jen vzpomeňte na všechny ty hodokvasy našich předků, na oslavy různých svátků, narozenin, speciálních příležitostí, i prostá rodinná či přátelská setkání, milenecké romantické večeře… Mnoho našich sociálních událostí je od nepaměti spojeno s jídlem. Jídlo mělo význam i při různých rituálech v podobě jídla obřadního. Jídlo nese i hodnotu kulturní – je hrdým dědictvím národů, ale i menších etnik a regionů. Jedlo (a pilo se) vždy i z jiných důvodů než jen z hladu, ať už to vezmeme kulturně a historicky, tak i z hlediska naší osobní psychologie, kde jídlo hraje důležitou roli toho, co obohacuje naše každodenní prožívání.

Ano, je nutné rozlišovat, kdy jíme už jen z návyku, nudy či nezpracovaných emocí… Je třeba rozlišovat, co je pro nás v danou situaci zdravé a co ne. Zároveň je tu šedá zóna, kdy není jídlo ani prostředkem k přežití ani nástrojem k sebedestrukci, ale je prostě jídlem…tedy tím, co dobře chutná. Tak dobrou chuť!


Michaela Pavlíková – Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

www.cestaskrz.cz